Ze života školy

11. 6. 2019

8. ročník literární soutěže ArtBotič

  Cesta do Prahy

Dominik Ožana

 Ráno 27.5. v 8:10 jsme měli sraz na nádraží ve Vendryni. Jeli jsme si převzít ceny za literární soutěž do Prahy. Byli jsme čtyři výherci, jely maminky i paní učitelka, která vyhrála taky cenu. Ve Vendryni jsme nasedli do vlaku, který nás zavezl do stanice Ostrava-Svinov. Tam jsme měli hodinu čas na přestup. Dospělí si dali kafe a děti horkou čokoládu. Z Ostravy jsme do Prahy cestovali Regiojetem. Sedli jsme si do kupé a dostali jsme vodu, džus nebo kafe. Cestou jsme si povídali a rychle nám to ubíhalo. Přibližně v půlce cesty nás zastihla nečekaná zpráva, že vlak před námi se srazil s civilní osobou. Měli jsme strach, že budeme mít velké zpoždění, ale nakonec to bylo pouhých deset minut a do Prahy jsme dorazili včas.

 

Neviditelná výstava 

Jan Szolony

Před vyhlášením soutěže jsme navštívili v Praze Neviditelnou výstavu.

Nejprve jme čekali než přijde paní,  která nás měla provázet. Když paní přišla, šli jsme na hodinu do úplné tmy. Tam jsme procházeli pokoji,  například kuchyní, obývákem.... potom jsme šli do parku. Byly tam různé zajímavé věci. Potom jsme byli v lese a také v hájovně. Dokonce jsme poznávali sochy.

A nakonec jsme šli do baru, kde jsme si mohli objednat pití.

  

Vyhlášení v Emauzském klášteře

Aneta Fojciková

 Po Neviditelné výstavě jsme šli přes Karlovo náměstí až do úchvatného Emauzského kláštera. Šli jsme se převléct do svátečního oblečení a pak jsme usedli v sále, kde proběhlo samotné vyhlášení. Jako první jsme si poslechli zahajovací řeč ohledně literární soutěže ART BOTIČ.

A teď vyhlášení. Všichni jsme soutěžili v kategorii poezie. David Walek vyhrál cenu poroty, Dominik Ožana a já, Aneta Fojciková, jsme vyhráli 3. místo a krásné 2. místo vyhrál Jan Szolony. Paní učitelka samozřejmě také byla oceněna cenou poroty. Snad se zde dostaneme i příští rok!


Cesta z Prahy

David Walek

Když jsme jeli z Prahy, dali jsme si v Regiojetu večeři. Potom jsme byli unavení, tak jsme si sundali boty a roztáhli sedadla, abychom si mohli lehnout. Nohy jsme měli zpocené, takže za chvíli smrdělo celé kupéčko. Už bylo asi devět hodin večer. Honza a Anetka usnuli, ale já s Dominikem Ožanou jsme byli pořád vzhůru. Když jsme byli v Albrechticích, začal jsem usínat, jenže mamka mě vzbudila, protože jsme byli skoro v Třinci.

 Když jsme dojeli do Třince, šli jsme každý s rodiči domů.

 

GALERIE ArtBotič


Mohlo by Vás zajímat...